Tak jsem neodolal. Občas se člověk vrací na stejná místa a můžete se 100% spolehnout, že nikdy nepořídíte stejnou fotku. Světlo si stále hraje jako kouzelník. Tak o kousíček jinde, v jiném ročním období, zbytky sněhového poprašku, navečer, podobná scenérie mostů. Ale dnes o trochu více hořelo nebe s pár mráčky a pro fotografy čas "blue hour".

Byl to zajímavý večer. Já jako jeden z autorů fotografií jsem se účastnil 2.12.2017 zahájení výstavy "Krajiny světa" v Obrazárně Špejchar v Želeči. Výstava je pod patronací Roberta Vano. "Toho fotografa?", jak řeknou někteří.

Je večer, téměř úplné bezvětří a tak hladina přehradní nádrže je jako zrcadlo. Musím chvilku počkat, párek kachen se rozhodl pokazit můj plán. Rozčeřily hladinu. Moc času už nezbývá, za chvilku Sluníčko zapadne. Hladina se uklidnila a a není na co čekat. Dvě Sluníčka nejsou k vidění tak často.

Náš průvodce už pár miliard let, bratr naší planety Země, jenž ovlivňuje spoustu cyklů na naší matičce. A tak druhý nejjasnější objekt na obloze je prvním mimozemským tělesem, po kterém se procházel člověk. Vzhlížíme k němu a on studeným svitem zalévá krajinu i duše básníků. A tak nyní v první čtvrti se stal terčem mého fotoaparátu, posíleného...

Pozdní podzimní večerní atmosféra na náplavce. A tentokrát černobíle. Karlův most již byl nasvětlen, Sluníčko zapadlo. A bylo tam velmi rušno. Opeřenci různé velikosti křižovali hladinu ve všech směrech nalákáni suchým pečivem. Dokonce se objevila i nutrie žebrajíce o svůj příděl. Někteří ji však považovali za vydru. Uvidíme jestli se příštím rokem...

Na hraně kde se moře dotýká nebe, pomalu pluje plachetnice, plachty má svěšené. Drobné vlnky si s ní pohrávají tak jako i s paprsky Sluníčka.